Pětačtyřicetiletý Petr Florian pracuje v dopravním podniku jako řidič MHD čtvrtým rokem. Čas od času se pustí z volantu a na pár dnů či týdnů se vydá na pěší putování nejen po vlastech českých.

Dobrodruh, poutník, cestovatel.

Sám sebe označuje za dobrodruha, poutníka a cestovatele. Od mládí chodil po horách s rodiči, v dospělosti pak absolvoval i náročnější treky na Novém Zélandu nebo ve Francii, vydával se s kamarády na pochody Českem.

„Naplno mě to ale chytilo před šesti lety. Končil jsem v jednom z předchozích zaměstnání a kamarád mi náhodou říkal, že se chce vydat právě na Svatojakubskou cestu ze Sevilly do Santiaga di Compostela a ujít 1 000 km. Přišlo mi to jako skvělý nápad a přidal jsem se k němu. Skočil jsem do toho po hlavě, aniž bych o dálkových pochodech něco věděl. Vyrazil jsem ve špatných botách, se starým batohem, dodnes se divím, že jsem takový kus cesty ušel. Bylo to navíc v době propuknutí covidové pandemie koncem února 2020. Naši cestu jsme tak museli po 500 km ukončit a domů jsme se vrátili posledním letadlem, pak už se svět uzavřel,“ vzpomíná na první putování, kterou se sice nepodařilo zcela naplnit, ale určitě ho od dalšího dobrodružství neodradilo.

„Putování a zdolávání dlouhých tras je jiný svět – třeba vloni jsem ušel charitativní pochod v délce 100 km, který jsme museli absolvovat v jednom kuse, beze spánku. Nakonec jsme trochu zabloudili a za 36 hodin zdolali dokonce 118 km. Byla to zajímavá exkurze do toho, co se děje s tělem, když mu chybí spánek. Člověk chvílemi třeba blouzní, slyší vlky, kteří tam samozřejmě nejsou, za chůze se dá i spát… To pak ale můžete spadnout i ze skály, pokud vás někdo včas nešvihne hůlkami a neprobere. I takové zážitky mám za sebou,“ popsal jeden z pochodů Petr Florian.

Druhá cesta do Santiaga di Compostela

„Cesta je cíl. Proto jsme s kamarády letos v březnu chtěli ujít celou trasu o délce 1 000 km do Santiaga di Compostela znovu. Jsem společenský člověk, rád chodím s partou, jen výjimečně kratší trasy sám.“ Podle jeho dalších slov je poutnictví o tom, že při zdolávání dlouhé trasy nemyslíte na nic jiného než na základní potřeby člověka – kde se toho dne vyspíte, čeho se přes den najíte, musíte si nést dostatek vody a pít. A pak už je třeba jen dávat levou nohu před pravou, pravou před levou… a jít. I to je náročné.

Pokračování článku v časopise Dopravák