Můj profesní život s dopravním podnikem: Vladimír Pejřil, dopravně technický ředitel

Do podniku jsem nastoupil v době, kdy tady ještě jezdily legendární „kulaté“ trolejbusy TR9 a na dvoře stálo množství městských autobusů ŠM11. „Je úsměvné, že Řidičský průkaz na skupinu D jsem po předložení povinné praxe řidiče na nákladním voze absolvoval na autobuse Škoda 706 RTO, tedy na voze který dnes jako atrakce vozí například svatebčany,“ vzpomíná na řadu dalších autobusů a trolejbusů, které se postupně do podniku kupovaly. „Třeba kloubovou Karosu jsme tenkrát měli první v republice koupenou jako výstavní exponát z brněnského strojního veletrhu.

Absolutní zlom pak nastal v roce 1996, kdy se začaly nakupovat nízkopodlažní vozy a hradecký dopravní podnik byl zase první, kdo s nimi začal vozový park obnovovat, i když byly téměř dvakrát tak dražší než klasický autobus MHD té doby. Rozhodli jsme, že v rámci povinné obnovy provedeme na části vozidel generální opravy a za ušetřené peníze koupíme prvních šest nízkopodlažních sólo vozů, tenkrát ještě od firmy Renault. Před deseti lety jsme opět jako jedni z prvních v republice zaváděli elektrobusy. Teď jsou poslední novinkou hybridní vozy,“ vzpomíná na rychlý vývoj vozového parku s tím, že když se v podniku dělala podobná zásadní rozhodnutí, vždycky se vše pečlivě prověřovalo a připravovalo, také asi proto nemáme v dopravním podniku ani vozy na LPG ani na CNG. Další zásadní změna vozového parku nastala po roce 1989 v trolejbusové dopravě, kdy skončila výroba trolejbusů v Ostrově nad Ohří. Trh pak přinesl úplně novou věc, a to, že se trolejbusová výzbroj mohla dát do jakékoliv autobusové karoserie. Proto teď v podniku jezdí vozy SOR.

Do podniku přišel také v době, kdy byly počítače výjimečné a nepoznané. Jedním z prvních úkolů, který Vladimír Pejřil na svém postu koncem 80. let dostal, tak bylo spolu s výpočetním střediskem dopravního podniku převedení služeb řidičů do počítače. Jak se postupně ukázalo, využití výpočetní techniky přineslo do života podniku zásadní změny. „Přišel jsem také například v době pouze papírových jízdenek, vozy se označovaly žlutými cedulemi s názvy linek, ty během služby měnil řidič na konečných zastávkách, ale dodnes si nejvíc pamatuji že se zmíněné cedule ztrácely, neustále jsme hledali způsob jak zabránit situaci aby vozidlo vyjelo bez nutného počtu a provedení zmíněných cedulí, vždycky jsme si přáli aby cedule nahradila elektronika, to se za ty roky opravdu stalo a celý informační systém nejenom ve vozech prošel obrovskou proměnou, nikdo z nás si však nedokázal bohužel představit, že i „vysněná “ elektronika má své nedostatky.

Pokračování článku v časopise Dopraváku